FYZIOLOGIE

Dospělá kočka domácí má hmotnost 2 až 6 kg, záleží na plemeni. Rekord drží třináctiletá mramorovaná kočka z Cumbrie ve Velké Británii, která dosáhla hmotnosti 11 kg. Nejmenší z koček, kočka ceylonská, která obývá Indii a Srí Lanku, zřídka dosahuje hmotnosti větší než 1,5 kg.

Kočka má velmi pružné tělo. Obratle páteře spojují svaly (narozdíl od člověka, kde převládají vazy), a to dodává páteři velkou pružnost. Ramenní klouby kočky umožňují otáčet přední nohy kočky do každého směru. Pružnost těla dále zvyšuje skutečnost, že páteř kočky má proti lidské páteři až o 26 obratlů více. Dalším rozdílem od člověka je, že kočky nemají klíční kosti. Zůstal z nich jen malý zbytek kostní tkáně, uložený hluboko v prsních svalech. Klíční kosti by rozšířily kočce hrudník, omezily možnost protáhnout se úzkými štěrbinami a zkrátily by její krok.

Kočka je šelma mnohem specializovanější než pes a její zažívací trakt je přizpůsoben čistě masité potravě. Střeva kočky jsou kratší než střeva všežravců, je však zajímavé, že střeva kočky domácí jsou o něco delší než střeva kočky divoké – pravděpodobně proto, že jsme domácího mazlíčka navykli žrát a oceňovat pestřejší a do jisté míry méně masitou stravu. Mimochodem: Mnozí chovatelé by dokonce, zjevně pod dojmem „ďábelské masožravosti jejich andělského zvířátka“, rádi měli z kočky vegetariánku.

Kočka má v mládí 24 mléčných zubů, v dospělosti 30 trvalých zubů (16 v horní, 14 ve spodní čelisti). Špičáky jsou ostré a při kousnutí pronikají kořistí, specializované trháky (stoličky s ostrými hranami) maso stříhají.Koťata se rodí bezzubá a mléčné zuby se jim prořezávají ve stáří 10 až 30 dnů. Jedna z vyhynulých větví kočkovitých šelem, známí Smilodonti, „šavlozubí tygři“, měli enormně velké špičáky, kterými zřejmě probodávali kořisti měkkou tkáň na krku a tím ji usmrcovali. Tato strategie se ale (zřejmě z důvodu nepraktičnosti zubů) později ukázala evolučně nevýhodná.

K docílení silného skusu má kočka krátké a silné čelisti, z nichž spodní je ovládána silnými svaly, upnutými na zesílených, účelně umístěných lištách na lebce. Lebka je pozoruhodná i jinými kostěnými útvary, např. velkými bubínkovými výduťemi. Ty zvyšují citlivost sluchu kočky, takže je schopna vnímat tak jemné zvuky, jako je cupkání myši nebo pohyby ptáků ve větvích.

Další stále nebezpečnou zbraní koček jsou zatažitelné drápky (z kočkovitých šelem tuto vymoženost postrádají jen gepardi). Vyztužená pouzdérka na konečcích prstů umožňují kočce, aby si drápy nemusela tupit při chůzi a udržela si je tak stále ostré. S pořád ostrými drápy, které neustále dorůstají, jsou ale obzvláště v bytech problémy – kočka si totiž odlupuje přebytečné špičky drápů škrábáním o tvrdý podklad, kterým se často stává drahý nábytek. Řešení je nasnadě – buď kočce pořídíme speciální  „škrábátko“ ze zverimexu, nebo jí přineseme z lesa vhodný kmínek nebo prkno. Zcela svérázně – a z humánního hlediska naprosto bezcitně – situaci s drápy řeší v Americe, kde nechávají svým miláčkům chirurgicky odstraňovat poslední články prstů. Tento „vynikající nápad“, vyžadující třídenní rekonvalescenci, s sebou kočce kromě strachu a absolutní ztráty důvěry v majitele přinese trvalý neklid, zhoršení možností pachového značkování, ztrátu rovnováhy a možnosti šplhat a znemožnění normální chůze, které vede k silným poškozením páteře. V Evropě je tato procedura naštěstí zakázána.

K vnějším projevům patří také počet tepů kočky, který je o mnoho vyšší než u nás – 110 až 130 tepů za minutu. Nemusíme se tedy děsit, když ke kočce přiložíme ucho a pocítíme zběsilý tlukot.