ETOLOGIE

Základní úlohou etologie je pochopit chování určitého zdravého tvora i způsob, jak se přizpůsobil ke svému životnímu prostředí. Otázka, jak se zvíře chová, je v etologii nerozlučně spojena s otázkou, k čemu jeho chování slouží. Náš objekt můžeme pozorovat volně v přírodě, nebo v zajetí – obojí má své pro i proti. Zvíře v přírodě těžko udržíme na jednom místě a budeme se muset chovat obezřetně, abychom mohli dané chování vůbec pozorovat. V zajetí se zase zvíře chová jinak než v přírodě, je v nezvyklém prostředí a na to musíme dbát. Pokud ovšem vezmeme v potaz, že objektem této práce je kočka domestikovaná, je zřejmé, že se jedná o podmínky v zajetí, o podmínky v lidské společnosti.

Spolužití kočky a člověka je jakousi symbiózou. Posuňme se nyní od modelu kočky jako nástroje na lov myší k modernímu chovatelství. Tato symbióza je založena na dědičně i životními zkušenostmi daných instinktivních mechanismech kočky, které člověk určitým způsobem posiloval a šlechtil, a rozumově citovém přístupu člověka, který v kočce shledává mnoho příjemného. Je ale nutné si uvědomit, co ve vztahu hledá kočka a co člověk. Jedině tak se mnoho zapálených milovníků vyhne velkému a zbytečnému zklamání, když zjistí, jak krutá je jejich kočka k myšce, jak moc jejich milovaný kocour touží utéci ze dveří, že oblíbené kočce je úplně jedno, kdo ji hladí, vrní stejně, nebo že jejich kočička neustále syčí na jinou, přitom oni tolik chtěli, aby se spřátelily. V takových chvílích se lidé jako rozumové bytosti propadají, neboť situace řeší zoufale chovatelskými zásahy, které dělají z kočky deprimované a usoužené zvíře.

Kdyby se alespoň na chvíli vcítili do své kočky, nemusely by být vydávány ani prodávány knihy, ve kterých se dočteme, že pokud máme agresivního kocoura, měli bychom to řešit mimo jiné tak, že jeho jméno zméníme na méně agresivní, že vše, co naše kočka dělá a nám se to nelíbí, bychom měli řešit tak, že po kočce hodíme noviny, aby se to odnaučila, nebo že „kočky a miminka nejsou přirození nepřátelé“.Takováto nestoudná laicizace značně degraduje pozici člověka jako té moudřejší bytosti ve svazku člověk-kočka.

Na otázku, zdali kočka zbožňuje člověka tak, jako on ji, je třeba ihned odpovědět, že ne. Minimálně nás vnímá zcela jinak, než my ji. Kočka má v sobě mnoho přirozených typů chování, které během svého života chce prožít, a důvodem, proč se vůbec k člověku hlásí, je, že on mnohé z nich posílil a stal se jejich objektem. Čas strávený s člověkem má pro ni také určitou prahovou hodnotu, která se zvyšuje s tím, jako dlouho s ním je – po chvíli ji tedy člověk omrzí a ona jde dělat něco jiného, co upoutá její pozornost. Narozdíl od psa se člověk nestal objektem „hierarchicky výše stojícího jedince“, nýbrž objektem matky – kotěte. To znamená, že kočka na nás se značnou potěchou uplatňuje projevy chování, kterého by jinak využívala ke vztahu ke svým koťatům, zatímco my ji hladíme a bavíme, čímž se k ní také chováme jako ke kotěti. Velkým důkazem je již zmiňovaná neoténie ve znacích kočky. Kočka nás tedy vnímá jako „něco blízkého kotěti“ – a to s sebou nese spoustu protikladů. Například se kočka musí smířit s tím, že její kotě je abnormálně velké, že není chlupaté (přesto se mnohé kočky rády vrhnou do olizování kůže nebo vlasů), že nad ním nemá kontrolu a často se mu ztrácí z dohledu a že svět, ve kterém s ním musí žít, je nezvykle nepřirozený.

Základní komunikační projevy kočky

Zooetologie je celý vědní obor, který se zabývá chováním zvířat. Nám chovatelům stačí znát jeho zlomek – základní komunikační projevy kočky, abychom si navzájem lépe rozuměli a naše soužití bylo ještě příjemnější.

Hlas a hlasové projevy

Vědci zatím rozlišili šestnáct různých zvuků, které kočky používají pro komunikaci s okolím. To, jak často jich využívají, záleží mj. i na konkrétním plemenu. Perská nebo britská kočka jsou spíše uzavřenější, méněmluvné povahy, kdežto jiná plemena, např. siamky, jsou mnohem upovídanější.

Hlasové projevy koček zahrnují celou škálu zvuků – od mňoukání vyhrazeného dorozumívání s člověkem, přes bručení a hučení, které znamená nejvyšší stupeň rozrušení a po němž následuje rychlá útočná nebo obranná akce, dále jakési spokojené vrkání kočičích matek, vřískot při mrouskání, sykot a prskání jako projev agrese, strachu nebo obrany a nakonec zvuk, který slyší každý chovatel nejraději, předení.

Právě k předení se váže častý omyl mnoha lidí, totiž že přede-li kočka, znamená to jen její vrcholnou spokojenost. Kočka ovšem může příst i ve stavu strachu, nervozity nebo bolesti, podle některých etologů může předení znamenat i projev podřízenosti.

Řeč těla

Postojem těla vyjadřuje kočka mnoho svých pocitů a nálad. Tak například radost znamená vztyčená hlava i ocas, lehce vyklenutý hřbet a k tomu ještě otírání se o nohy pána. Na hravou náladu poukazuje vztyčená hlava a ocas zatočený do otazníku, kočka poskakuje, loví hračky, ruce nebo nohy pána.

To, že má kočka strach, poznáme podle přikrčených nohou, její tělo se jakoby prodlouží. Strach spolu s pocitem, že není kam utéct, způsobuje navíc rozšířené zornice, celkové schoulení a otáčení hlavy stranou. Snaha zaimponovat nebo zastrašit jinou kočku se projevuje zdviženou zadní částí těla, nadzvednutým kořenem ocasu a pohybující se jeho špičkou. Ústup přeznamenává přikrčený postoj se zdviženou zadní částí těla a skloněnou hlavou. Stav nejvyššího vzrušení, tedy pohotovost k útoku, tak k obraně, poznáme podle natažených končetin, nahrbeného a naježeného hřbetu a vztyčeného ocasu. A při pozici na zádech je už kočka připravená k boji a ,,tasí“ své největší zbraně – drápy.

Gestikulace

Otírání se nosem značí důvěru, lásku a něhu, ,,ducání“ hlavou mazlivost, hlazení tlapkou naznačuje hodně blízký vztah, doteky hmatovými vousky něžnost a snahu o seznámení, očichávání, to je seznamování, a mírně zdvižená tlapka znamená varování.

Mimika

Podle vzpřímených uší, uvolněných hmatových chlupů a velikosti zornic přiměřených světlu poznáme naprosto spokojenou kočku. Kočka, která se zlobí, má uši skloněné dopředu, zúžené zornice a případně také nakrčený nos. Jestliže má zornice rozšířené a ještě sklopí uši do stran, má strach. Kočka, která si hraje nebo také loví, staví uši vpřed, vysouvá hmatové chlupy a má rozšířené zornice. Spokojenost poznáme podle přivřených očí a uvolněných hmatových chlupů.

Řeč instinktů

Kočky jsou přirození lovci. Chovatel by tedy měl vědět, že loví-li kočka, nemusí jí zvyšovat krmné dávky.

To, že kočka přinese domů nějaký drobný úlovek, je její příspěvek do rodinné spižírny. Je třeba chápat myš nebo zraněného ptáčka v kuchyni jako dar a kočku za něj rozhodně netrestat. Chovateli značně neoblíbeným způsobem komunikace je značení teritoria.

Pokud to kočka dělá v okolí domu, je třeba porozumět a akceptovat. Horší je, když začne značkovat i v bytě. Příčinou může být stres kočky z nějaké změny v domácích zvyklostech, v horším případě i nemoc zvířete.

Příznaky nemoci

Jsou to tzv. prodromy, které naznačují, že kočka není tak úplně ve své kůži.

Může to být zježení srsti, objevení se třetího víčka (mžurky), nechutenství, netečnost, zalézání do tmavých míst. Mezi zakódovaná sdělení patří dále nedodržování čistoty, touha ničit a nadměrná agresivita. Kočku začínáme důkladně pozorovat, abychom mohli později dobře popsat příznaky veterináři. Poznamenáme si také, kdy naposled močila, jedla apod. Zkušený chovatel na své kočce objeví i další příznaky typické právě pro jeho zvíře.

Po nějakém šokujícím zážitku může kočka trpět neurózou, projevující se např. odmítáním jídla, požíráním vlastních výkalů, hektickým čištěním nebo vytrháváním srsti, kousáním se do vlastního ocasu, fóbiemi, bojácností a depresemi, stejně jako u lidí se mohou příznaky neuróz tlumit psychofarmaky.