Lidové noviny 21. února 2019

Toulavé kočky kastruje jen zlomek měst a obcí

PRAHA Haló, haló, proč je koček málo? A tak štěkám jako hrom, ať je koček milion. Přání, které vyřkla Šebestová do kouzelného sluchátka, se v Česku s jistou nadsázkou vyplnilo. Toulavé kočky se množí obrovskou rychlostí. Podle Eurostatu jich u nás žije 28,5 tisíce.

Spolek Můj život s kočkou sestavil mapu samospráv, jež mají pro pouliční zvířata kastrační program. Je jich žalostně málo. Z víc než šesti tisíc radnic ho obstarává třicítka. „Lidé se na mapě dozvědí, která města a obce na kastrace koček přispívají, jakými částkami a za jakých podmínek,“ říká k tomu Adéla Kroupová ze skupiny Můj život s kočkou.

Obrovské množství samospráv na unikátní průzkum spolku vůbec nereagovalo, i tak se však číslo dá považovat za relevantní. „Obcí, které na opatření přispívají, je skutečně málo. Financují to z vlastního rozpočtu, a kdyby měly kastrovat každé odchycené zvíře, byly by to pro ně opravdu velké náklady,“ potvrzuje pro LN výkonný ředitel Svazu měst a obcí Pavel Drahovzal.

Toulavé kočky mají přitom vliv i na biodiverzitu. Loví totiž vzácné ptáky nebo ještěrky. „Kočky, které lidi nechali bez pomoci na ulici, se musí něčím uživit,“ vysvětluje Kroupová ze spolku Můj život s kočkou.

Suverénně nejdál je severočeský Děčín, který má svůj kastrační program pro regulaci koček už od roku 1994. Statistiku si radnice vede od prosince roku 2000 a od té doby už město na vlastní pěst vykastrovalo na 1600 koček. Město kastraci hradí, pokud jde o toulavá, nalezená či týraná zvířata. Pokud ovšem radnice zjistí, že má zvíře majitele, pak po něm částku za kastraci vymáhá.

U koček, které skončily v děčínském útulku, provádí kastraci smluvní lékař, město mu následně kastraci toulavého zvířete proplatí. Malých šelem, které skončí v útulku, je ale minimum. Předloni to bylo pět zvířat, rok před tím pouze tři a ještě před tím sedm.

Města a obce mají povinnost toulavé zvíře odchytit. Kastrovat je ovšem nemusí. Podle šéfa Svazu měst a obcí Drahovzala by to ovšem bylo žádoucí. „V některých lokalitách je s toulavými kočkami obrovský problém, zvlášť když se jich v domě nahromadí víc. Někteří lidé mají tu touhu a potřebu se o ně starat a přecení svoje reálné možnosti. Neuvědomují si, že to obtěžuje okolí. Ať už exkrementy nebo tím, že kočky pak chodí na cizí pozemky nebo do cizích bytů,“ líčí Drahovzal.

Velká část z třicítky samospráv nezbavuje plodnosti malé šelmy dlouho. Většina z nich tak činí od roku 2016, některé s tím ale začaly teprve loni, nebo dokonce letos. Je to například Hoštka v okrese Litoměřice. Obec zřídila kastrační program ke konci ledna. Zákrok přitom hradí i těm občanům, kteří by si ho jinak nemohli z finančních důvodů dovolit. Místní spolek Hoštecké kočky jim díky dotaci od města a sponzorům proplácí polovinu částky za provedenou kastraci. Zákrok vyjde od tisíce korun výše. Levnější je pro kocoury, majitelé koček zaplatí víc.

Některé obce přispějí i majitelům koček

Teprve nedávno začali s programem i v Hodkovicích nad Mohelkou v Libereckém kraji, funguje od října 2018. Stihli přitom už vykastrovat pět toulavých koček.

Několik samospráv, které jdou příkladem, má dokonce nasmlouvaného vlastního veterináře. Je to například Uherské Hradiště nebo Třinec. Jinde stačí faktura, kterou na úřad přinese občan.
Obce se liší i v tom, kolik přispívají – někde dávají na kastrace dvě stě korun jako třeba v Dobroměřicích na Ústecku, jinde uhradí celé náklady.

Drahovzal míní, že by bylo žádoucí, aby byly kastrace toulavých zvířat povinné. Ovšem za předpokladu, že náklady by nesl sám stát. To, že je obcí, které němé tváře zbavují plodnosti, tak málo, je podle něj právě kvůli tomu, že si to prostě nemohou dovolit. Častokrát ani zvířata neodchytávají, což povinné je.

„V některých případech tomu nejsou schopné dostát, a to zejména z finančních důvodů. Navíc to musí dělat jen odborně způsobilá osoba, a ta někdy není k dispozici. Když zjistíte, že se v obci něco toulá, než takovou osobu seženete, zvíře už je dávno pryč. Je to o rychlosti zásahu a na to řada měst a obcí nemá nástroje,“ líčí Drahovzal. Skupina Můj život s kočkou chce poté, co kastrační mapu dokončila, začít s osvětou a města a obce, které žádné programy nemají, oslovit a jednat s nimi. „Chceme jim ukázat, že když to zvládají jinde, oni to budou umět taky,“ říká Kroupová. A chce také iniciovat změnu legislativy – povinné by byly časné kastrace – tedy zákroky nejdéle do osmi měsíců věku zvířete, ale i čipování.

S tím souhlasí také Svaz měst a obcí. Prosazuje i evidenci jednoho univerzálního systému, který by mapoval celou republiku – jednoduše by se tak dalo zjistit, kdo je chovatel. Podle Drahovzala sice řada měst a obcí elektronický systém má, ovšem funguje jen na území dané obce. Když kočka přejde její hranici, je systém neúčinný. Mezi nejproblematičtější toulavá zvířata patří spolu s kočkami psi. „Ve velmi mizivém množství se může jednat třeba i o želvy nebo o papoušky. Ty si většinou chovatel snaží vyhledat, ale psa nebo kočku málokterý chovatel hledá,“ tvrdí Drahovzal. Jenže psi se mnohem častěji umisťují do útulku, a navíc se nemnoží tak rychle jako kočky (koťata mohou mít třikrát za rok), kterých po republice pobíhá mnohonásobně víc.

Podle odhadů Nadace na ochranu zvířat přijmou útulky každoročně na 35 tisíc nových přírůstků. Podobně to před lety spočítal i evropský statistický úřad EUROSTAT. Ten uvádí, že se každý rok ocitne bez domova odhadem 1,5 procenta mazlíčků, kteří původně žili v domácnostech. V Česku lidé chovají 1,9 milionu koček, což by znamenalo, že bez domova je jich nyní 28,5 tisíce.